Začátkem léta se Vlčický lid vydal na druhý puťák, tentokrát do Novohradských hor. Pilotní puťák se nám natolik povedl, že na ten druhý se přihlásilo stejné složení tří dětí. Za celý výšlap jsme nachodili přibližně délku maratonu a za nastoupené výškové metry by se nemusel stydět kdejaký horolezec!
Z Terčina údolí jsme se vydali prozkoumat Nové Hrady a dále zamířili ke hranicím se sousedním Rakouskem. Při vstupu do hustého lesa zazněl jasný úkol – najít přírodní hraniční kámen. Ten jsme naštěstí nepřehlédli a společně ho zdolali. S blížícím se večerem jsme se utábořili v kempu Veveří a při praskání ohně šli spát.
Druhý den jsme se vydali na cestu, na konci které nás čekala Kraví hora, která nás celou cestu sledovala z povzdálí. První pauzu na sváču jsme si dali nad zákopem tvrze Cuknštejn a pokračovali zpět do Terčina údolí, tentokrát z druhé strany než první den. Tam nás čekal vodopád a další menší odpočinek. Kopli jsme do vrtule a během několika okamžiků jsme se dostali do Horní Stropnice. Tam jsme doplnili zásoby, uvařili oběd a na cestu jsme si dali nanuka.
Ze Stropnice už čekalo jen stoupání. To zastavila Dobrá Voda s krásným kostelem a pramenem dobré vody. A protože nejsme bábovky, dali jsme si cestu nahoru na horu kratší cestou (=rovně, nikoliv po vrstevnici). Na vrcholu nás čekala rozhledna s výhledem na náš výchozí bod, Rakousko nebo Temelín. Cestou dolu jsme se pozdravili s Napoleonem a u úpatí rozložili spaní a zazpívali si u ohně. V noci trošku sprchlo, ale do rána to všechno zase uschlo a my mohli vyrazit na poslední etapu.
V neděli jsme se vyškrábali na Kuní horu, která s Kraví horou sousedí. Místo pokémonů jsme chvilku hledali kešku a nakonec ji opravdu našli. Pak jsme se už mohli vydat na cílovou rovinku zpět do Dobré Vody, kde jsme se rozloučili a rozjeli každý jiným směrem.
Tak zase na podzim, třeba i s větším zastoupením dětí.
Tom Hrdlička
