Po úspěšném prvním ročníku zimního tábora jsme se koncem ledna znovu vrátili na Vlčici – vyřešit náročný norský problém, přežít v drsných podmínkách, ale hlavně se zase potkat s přáteli na naší milé základně.
Než jsme se mohli na Vlčici utábořit, zatopit v kamnech a začít s přípravou obživy, museli jsme se tam z dalekého Mirochova nejdřív dostat. Za normálních podmínek zvládnete těch pět kilometrů za hodinu; nám se to kvůli zasněženým cestám a taky jisté šibalské motivaci jít mimo ně podařilo až za dvě.
Zatímco loni jsme si vyzkoušeli vlastní verzi slavného závodu psích spřežení Iditarod, tentokrát jsme se proměnili v norské Birkebeinery, abychom „zdolali“ běžkařský závod Birkebeinerrennet. Pravda, vůbec jsme neběžkovali ani nezávodili – ale dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o Norsku přímo od novopečeného Nora Šimona a potrápili jsme hlavy i těla při řešení záludných úkolů (např. „led je láva“ – viz foto).
A jak jsme se měli? Skvěle. Bylo nás skoro dvacet, což ale nic nezměnilo na tradičně vysoké úrovni stravování na Vlčici: teplá snídaně, tříchodové menu k obědu i k večeři – a hlavně spousta legrace a přátelství jako hlavní přísada každého pokrmu.
Pro získání životně důležitých zásob bylo potřeba absolvovat nesnadnou cestu až na Ypsilonku. Některým bylo také nutné postavit sněhuláka na hlavě – z důvodu bezpečnosti.
Večery patřily nočním hrám a duchovnímu programu. A také jsme si vysekali díru v ledu a užili si typicky norskou saunu.
Druhý ročník zimního tábora se vydařil. Málokomu se chtělo domů – zpátky k automatickému topení a mikrovlnné troubě. A to je vlastně hezké sdělení celé akce: radiátor zahřeje na nohách, ale přátelství, to hřeje u srdce.
